Dyskalkulie a ostatní specifické poruchy učení nemusí člověka omezit v jeho dalším vývoji a činnosti. Mnoho význačných osobností mělo v dětství problémy a přesto dosáhli vynikajících úspěchů, někteří i v matematice.

Např.: August Rodin, známý díky svým sochám „Myslitel“ a „Měšťani z Calais“. Celý svůj život Rodin nebyl schopen zvládnout školní dovednosti jako pravopis a aritmetika.

            Thomas Alva Edison vynálezce elektrické žárovky a fonografu a držitel více jak 1300 dalších patentů. Jeho učitel řekl, že byl „zmatený“ a patřil k horší části třídy. Nikdy nezvládl základní dovednosti jako psaní, pravopis a aritmetiku.

            Albert Einstein, největší vědec 20. století, byl schopen velmi nadčasových myšlenek, ale ve škole beznadějně propadal, protože měl velké potíže se čtením (Bylo mu 9, když začal číst). I v dospělosti mu psaní dělalo stále potíže. (20)

            Z matematiků např. N. N. Luzin patřil k lidem s pomalou reakcí. Také se pomalu vyvíjel, ve škole neprospíval, dokonce právě v matematice. Rovněž jeden z největších matematiků 20. století David Hilbert dělal dojem tupého, pomalu uvažujícího člověka, který těžko chápe, co mu kdo vykládá. (4)

            Fyzik G. Gamov autor známé populární knížky o teorii relativity Pan Tomkins v říši divů, který se věnoval základům kvantové mechaniky, fyzice atomů a jejich jader, teorii termonukleárních reakcí ve hvězdách i záhadám genetického kódu, měl zřejmě dyskalkulii. Známá americká astronomka Věra Rubinová, jeho studentka v polovině padesátých let, o něm prohlásila: „Neuměl psát ani počítat. Chvíli mu trvalo, než by vám řekl, kolik je 7 krát 8. Ale jeho rozum byl schopen chápat vesmír.“(7, s. 153)

            Na uvedených příkladech je vidět, že i zdánlivě „tupý“ student může být geniální. Neodsuzujme tedy žádného člověka, podle toho, jak se nám jeví, může v něm být skrytý poklad. Úkolem učitele je takové poklady objevit, nikoli zničit.