Při hodnocení studentů se specifickými poruchami učení hodnoťme je samotné a srovnávejme jeho dílčí úspěchy či nedostaky s jeho vlastní osobou, jeho možnostmi a schopnostmi. Nesrovnávejme je s ostatními, dle našeho názoru úspěšnějšími spolužáky ve snaze přimět dítě k vyšší výkonnosti, nezaměňujme problémy vyplývající z poruchy s lajdáctvím. Umožněme dyskalkulikovi zažít pocit úspěchu, poskytněme mu takové podmínky, které pomohou odhalit, co doopravdy umí a dovede.
Každé dítě je neopakovatelnou osobností, u níž se porucha projevuje jiným způsobem, tedy každému vyhovuje něco jiného. Z uvedených doporučení si pedagog může vybrat to, co je vhodné pro jeho studenty, ale stejně tak může využít i mnoho dalších způsobů tolerance.
- preferujme ústní formy zkoušení před písemnou;
- nehodnoťme chyby v písemném projevu, zaměřme se na obsahovou správnost;
- nehodnoťme chyby vzniklé z nedokonalého přečtení textu, což je např. typický prohřešek dyslektiků při řešení slovních úloh v matematice, dítě si špatně přečte zadání úlohy a celý příklad řeší neadekvátně;
- v písemných pracích kontrolujme nejen výsledky, ale i správnost postupu: může docházet k chybám v důsledku neschopnosti vypořádat se s grafickým prostorem nebo v důsledku neschopnosti dodržet nutnou úpravu. Může také dojít k záměně tvarově podobných číslic a číslic zrcadlově obrácených;
- u dysgrafiků hodnoťme s tolerancí i práce při rýsování;
- při hodnocení písemné práce se zaměřme pouze na to, co žák stihl doopravdy vypracovat, nehodnoťme špatnou známkou to, co nestihl. Stručně řečeno, hodnoťme kvalitu nikoliv kvantitu. O tom, zda žák doopravdy vše umí, se můžeme přesvědčit ústně;
- omezme pětiminutovky nebo nechejme dítěti více času;
- dejme dostatek času na vypracování úkolu;
- do celkové známky z prověrek nezapočítávejme úroveň písma;
- řešit slovní úlohy až po přečtení učitelem;
- dítě by mělo vidět příklady napsané, dávejme předtištěné kontrolní práce.