Dyskalkulie

I dyskalkulik se může matematiku naučit

Významní lidé se specifickými poruchami učení

            Dyskalkulie a ostatní specifické poruchy učení nemusí člověka omezit v jeho dalším vývoji a činnosti. Mnoho význačných osobností mělo v dětství problémy a přesto dosáhli vynikajících úspěchů, někteří i v matematice.

Např.: August Rodin, známý díky svým sochám „Myslitel“ a „Měšťani z Calais“. Celý svůj život Rodin nebyl schopen zvládnout školní dovednosti jako pravopis a aritmetika.

            Thomas Alva Edison vynálezce elektrické žárovky a fonografu a držitel více jak 1300 dalších patentů. Jeho učitel řekl, že byl „zmatený“ a patřil k horší části třídy. Nikdy nezvládl základní dovednosti jako psaní, pravopis a aritmetiku.

            Albert Einstein, největší vědec 20. století, byl schopen velmi nadčasových myšlenek, ale ve škole beznadějně propadal, protože měl velké potíže se čtením (Bylo mu 9, když začal číst). I v dospělosti mu psaní dělalo stále potíže. (20)

            Z matematiků např. N. N. Luzin patřil k lidem s pomalou reakcí. Také se pomalu vyvíjel, ve škole neprospíval, dokonce právě v matematice. Rovněž jeden z největších matematiků 20. století David Hilbert dělal dojem tupého, pomalu uvažujícího člověka, který těžko chápe, co mu kdo vykládá. (4)

            Fyzik G. Gamov autor známé populární knížky o teorii relativity Pan Tomkins v říši divů, který se věnoval základům kvantové mechaniky, fyzice atomů a jejich jader, teorii termonukleárních reakcí ve hvězdách i záhadám genetického kódu, měl zřejmě dyskalkulii. Známá americká astronomka Věra Rubinová, jeho studentka v polovině padesátých let, o něm prohlásila: „Neuměl psát ani počítat. Chvíli mu trvalo, než by vám řekl, kolik je 7 krát 8. Ale jeho rozum byl schopen chápat vesmír.“(7, s. 153)

            Na uvedených příkladech je vidět, že i zdánlivě „tupý“ student může být geniální. Neodsuzujme tedy žádného člověka, podle toho, jak se nám jeví, může v něm být skrytý poklad. Úkolem učitele je takové poklady objevit, nikoli zničit.

      Také o Benjaminu Franklinovi se traduje, že měl problémy s matematikou. Jak to bylo ve skutečnosti?
      Franklin se velmi brzy naučil číst, ve svém životopise píše: „Nepamatuji si na dobu, kdy jsem neuměl číst.“ V osmi letech vstoupil do latinské školy, měl se věnovat církevní službě. Do latinské školy však nechodil ani celý rok, ačkoliv se zatím vyšvihl z prostředního žáka na prvního v třídě a postoupil hned do druhé, odkud měl na konci roku přejít do třetí třídy. Náklady na učení byly pro rodinu příliš vysoké a práce duchovního byla velmi špatně placená. Otec si přál, aby měl lépe placené místo a lépe se uživil. Proto jej poslal do krasopisné a početní školy tehdy proslulého Jiřího Brownella, učitele, jenž měl veliký úspěch pro svůj mírný a nabádavý způsob vyučování. Franklin se u něj velmi brzy naučil úhlednému písmu, ale počty mu nešly, neudělal v nich žádný pokrok. Poté jej otec vzal ze školy a hledal pro něj vhodné řemeslo. Ve 12 letech se stal učedníkem na tiskaře. V 16 letech, zahanben svou neznalostí v počtech, které se dvakrát ve škole nemohl naučit, se pustil do učebnice aritmetiky a celou ji sám probral s velkou lehkostí. Franklin byl dychtivý čtenář a samouk, věnoval se např.: algebře, geometrii, navigaci, logice, historii. Vedle angličtiny ovládal ještě pět dalších jazyků.
      Je zřejmé, že Franklin měl problémy s matematikou. Ale svůj boj s matematikou nevzdal, po několika letech se k ní vrátil a naučil se ji.

Literatura:
1)      Benjamin Franklin: Vlastní životopis, Praha: J.OTTO, 1918
2)      Carl Von Dore: Benjamin Franklin, USA: Penguin Books, 1991
3)      http://www.dyscalculia.org/
      Tak jako o mnohých slavných lidech, tak i o Albertu Eisteinovi kolují různé pověsti. Jen některé ovšem bývají pravdivé.
      Einstein sám upozorňoval na svůj opožděný řečový vývoj. Rok před smrtí napsal:“Je pravda, že si mí rodiče dělali starosti, protože jsem začal poměrně pozdě mluvit, a obrátili se kvůli tomu na lékaře. Jak starý jsem tenkrát byl, nedovedu přesně říct, ale určitě mi byly alespoň tři roky.“ Malý Albert očividně vykazuje chování, které je někdy typické pro autistické děti. Například nejdříve v duchu vytváří kompletní věty, které si potom potichu zkusmo předříká, pohybuje přitom rty, a teprve když všechno souhlasí, vysloví je nahlas. Toto podivné chování jej doprovází až do prvních školních let. Služka jej proto nazývá „ťulpasem“. Na základní škole patří Einstein k nadprůměru. Studium na gymnáziu v Mnichově nedokončil. Bylo to způsobeno především jeho odporem k tolik vyžadovanému biflování a ke kasárenskému duchu ve škole. Středoškolská studia dokončil a odmaturoval ve švýcarském městečku Aarau, ve škole známé svými moderními vyučovacími metodami. Na vysoké škole se opět setkal s nepochopením. Nechodil na přednášky, avšak zapsané přednášky si půjčoval od přátel a získaný čas věnoval samostatnému studiu a samostatné práci. Což upřednostňoval i po celý svůj život. Einsteinovi trvalo deset let tvrdé práce, než dospěl ke svým přelomovým objevům.
      Atributy jako opožděné mluvení, brzká posedlost vědeckými otázkami a problémy s navazováním sociálních vztahů zavdaly podnět k domněnkám, že Einstein trpěl Aspergerovým syndromem, formou autismu, která zpravidla nebývá spojena s poruchami učení. Nicméně se, tak jako děti trpící poruchami učení, setkával s nepochopením.

Literatura:
1)    Jürgen Neffe: Einstein životopis, Praha: Argo, 2006
2)    Jan Horský: Albert Einstein genius lidstva, Praha: Prometheus, 1998
Posledni komentare
03.09.2013 22:30:59: Hledáte informace, elektronická schémata nebo návody? Pak jste na správném místě. Na své si přijdou ...