Dyskalkulie

I dyskalkulik se může matematiku naučit

Výuka studentů s dyskalkulií

Při výuce žáků s poruchami učení je nutné uvést několik zásad, které by měli mít na zřeteli učitelé i rodiče:
-  diagnóza dyskalkulie neopravňuje dítě k nečinnosti v matematice;
-   dyskalkulie není totální neschopnost naučit se matematice. Každé dítě se může matematice naučit, jestliže je pro něj nalezen adekvátní přístup;
-   je nutné provést podrobnou diagnostiku nedostatků a chyb a zjistit jejich příčiny;
-   je třeba vypracovat podrobný postup a časový plán odstraňování zjištěných nedostatků a projednat ho s rodiči;
-   respektovat rozdílnost předpokladů dětí k chápání matematických pojmů a snažit se pochopit co pod příslušnými pojmy dítě vidí;
-   nešetřit povzbuzením, pochvalou a oceněním za dobré výkony, ocenit každou snahu, každý sebemenší úspěch; Z. Matějček ještě k tomuto bodu dodává „zlaté vychovatelské pravidlo“: Zařídit věci tak, aby je dítě udělalo dobře a my je za to mohli pochválit. Nepřipustit však, aby udělalo něco špatně a my je za to museli trestat;
-   projevit maximální trpělivost a pochopení, počítat s tím, že musíme více dávat než očekávat;
-   počítat s tím, že jednou naučené učivo se rychleji zapomíná, než zapamatuje, a že je nutné mnohokrát se v rozmanitých formách vracet ke každému jevu.
Další body již nejsou tak zásadní, přesto mohou velmi pomoci při práci s dyskalkulickým studentem.
-   snažit se o maximální využití názorných pomůcek;
-   přistupovat k studentům individuálně, klidně a uvědomit si, že některé obtíže budou přes dlouhodobou nápravu přetrvávat;
-   u sešitů nehodnotit úpravu;
-   nedopustit, aby se dítě naučilo něčemu špatně. Dítě ulpívá na tom, co si jednou osvojilo a těžko se orientuje na nový pracovní postup nebo na nový směr myšlení;
-   umožnit jim zážitek úspěchu, nechat je vyniknout;
-   nepřipustit, aby vznikl u dítěte pocit méněcennosti. Je třeba taktně dítě chránit před příliš trapnými a opakovanými zážitky neúspěchu;
-   využít zájmu dítěte, zájem podněcuje a pomáhá udržet pozornost. Má-li se dítě něčemu naučit, je třeba vzbudit jeho zájem;
-   pracovat s dítětem pokud možno za dokonalého soustředění. Je dobré když při písemné práci u dítěte stojíme nebo je máme alespoň v dohledu. Zkoušení by mělo probíhat za dobrého soustředění a dobré spolupráce, spíše v první polovině vyučování a na začátku vyučovacích hodin;
-   respektovat zásadu „málo a často“. Dítěti vyhovuje spíše krátké a častější učení než soustavné zatěžování jeho pozornosti. Na jednom úkolu dokáže pracovat nejvýše deset minut, potom je nutný odpočinek nebo změna činnosti. Při školní práci je třeba dovolit mu častější přestávky k odpočinku, rychleji střídat úkoly a využívat různých příležitostí k procvičování a opakování;
-   využít metodu vyhledávání odpovědí z učebnice na otázky vztahující se k probírané látce, práce s encyklopedií, podtrhávání opěrných bodů v textu výkladu (žáci mají problémy s rozpoznáním nejdůležitějších poznatků);
-   vytvořit ovzduší spolupráce;
-   umožnit dítěti používat kompenzační pomůcky (např.:kalkulačka);
            Učitel, který pochopil podstatu problému specifických poruch učení a chování, je schopen pozitivního přístupu k řešení školních neúspěchů těchto žáků a bude se dále vzdělávat a sám vyhledávat nové podněty pro svou práci. Bude jistě tím, kdo poskytne žákovi či studentovi ve škole podporu, dá mu zažít úspěch a umožní mu tak volbu budoucí profese podle jeho zájmu.
V případě, že potřebuje učitel upřesnit svůj přístup k žákovi, metody reedukace, může se obrátit na pracovníka pedagogicko psychologické poradny pověřeného spoluprací s jeho školou, ale také na výchovného poradce nebo speciálního pedagoga či školního psychologa.